Pretty woman - 10. Deset minut slávy

Draco se naposledy zastavil před dveřmi jejich nové společné kanceláře. V odraze skla si ještě všiml, že je celý zmuchlaný a upravil límec šedé sametové košile, zhluboka se nadechl a zavřel oči. V mžiku otevřel dveře a napěchoval se dovnitř, aniž by ty oči ještě otevřel. Pokud se má pokořit a vyloudit ze sebe nemalfoyovskou omluvu, nechce to ke všemu celé kolem vidět. Nechtěl vidět ten prvopočáteční šok nebo snad výsměch ve tváři kdysi obávaného Harryho Pottera. Nebyl na to zvědavý a možná, že jeho hrdost by to v danou chvíli neunesla. Už tak je pod jeho úroveň něco takového udělat.


„Poslyš, Po-Evansová, já…omlouvám se ti. Za všechno, za včerejšek, za to, že jsem takový zbrklý. Byla to chyba a mrzí mě to, nemělo se to stát a přestřelil jsem, tak doufám, že to nebudeš zbytečně rozmazávat a můžeme nadále pokračovat v naší práci stejně jako doposud,“ znovu vzdychnul, ale tentokrát na znamení spokojenosti.
Tak a má to všechno za sebou. Dostal to ze sebe a může nadále, dělaje, že má čisté svědomí, zkoušet Pottera svést.
Otevřel oči.
A jediné, co mohl vidět, byl prázdný stůl a u něj prázdná židle.
Dělá si z něj blázny?
Tak on celou noc přemýšlí o tom, jak to celé spravit, trénuje omluvy, na které v životě nebyl zvyklý a on, tedy ona, tady vůbec není?
A kde vlastně je?
Už je dávno pracovní doba, Harriet Evansová už dávno měla být v kanceláři. Přece vždycky, když Draco přišel, ona už tady byla.
Stalo se něco?
To je kvůli tomu včerejšku?
Nebo…se jí něco stalo?
Nebodl ho u srdce žádný osten strachu nebo obav, ale pocítil jakési nutkání projevit lítost nad tím, že pokud někdo Evansovou milostivě třeba odkrouhl, on nestačil okusit křivky jejího těla.
Sakra!

Odložil na svůj pracovní stůl hůlku a teprve teď si všiml něčeho pohyblivého na Potterově…Evansovic nástěnce.

NÁHRADNÍ DOVOLENÁ!
Hlásala vizitka, která měnila barvu i styl písma a mávala sebou ze strany na stranu.

Takže Evansová si vzala dovolenou.
Měl pravdu. To kvůli němu a včerejšku. Sebevědomě a se zadostiučiněním se pro sebe usmál a dal by cokoliv za to, že teď se mu oči určitě leskly nebývalou spokojeností. Takže Pottříková je z něj paf? Podlomila se jí kolena?

***


Harriet stála a civěla na osobu, která vystoupila z jejího krbu.
Zprvu jen nechápavě prohlížela každou křivku mužova těla, ale když se otočil, na tváři se jí objevil mírně zděšený výraz. Vytřeštila oči a málem upustila hrnek, který si s sebou vzala do chodby a který ji po ránu zahříval dlaně.

Na tváři muže nebylo o nic méně děsu.
Hned v danou chvíli ji napadlo, že takhle se to nemělo odehrát. Že je ještě příliš brzy a že to neměla nechat tak daleko zajít.
Vždyť muž před ní je přeci její…nebo byl jeho, přítel.
„Promiňte…jsem tu správně v bytě Harryho Pottera?“ Ozval se hluboký hlas a muž si upravil svršek, v němž byl oděn. Vypadal mírně vykolejeně, zmateně.
„Ano, tohle je opravdu byt Harryho Pottera.“
„A vy jste…vy jste jeho přítelkyně?“ Změřil si ji od hlavy až k patě a hřejivě se usmál, tak, jak to uměl vždy jen on. „Myslel jsem, že chodí s Ginny.“
„Asi bych ti měla něco vysvětlit…“


***


„Tak ona si vzala dovolenou. Draco, ty hřebče, potřebuje tu dávku erotiky z minula zřejmě pořádně vydýchat,“ rozesmál se na svou vlastní poznámkou. „K čertu s omluvou, nepřišla do práce, tak má utrum. Mohla si užít svých deset minut slávy tím, že by donutila Malfoye, aby se omluvil. Brr, ještě teď se za sebe stydím.“
Podíval se na stůl a rozevřel složku, která na něm byla odložená. Snažil se do ní začíst a pokračovat v práci, ale něco uvnitř něj ho hryzalo. Evansová bude mít dovolenou a on tu jako za ni bude pracovat? Tak to ani náhodou.
Sebral si zase svou hůlku, zastrčil si ji do vnitřní kapsy saka a vyšel ven z kanceláře. Věděl, co musí udělat.


Celou cestu ke kanceláři ministra mu hlavou vířily nepěkné nadávky směrované na adresu jisté sličné tmavovlasé dívky.

Zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil, vždyť to přece dělával často, proč by si to nemohl dovolit i dnes? Je přece Malfoy. Ten nečeká až ho někdo vyzve, to on dává pokyny.

Zarazil se uprostřed kroku, protože místo Kingsleyho Pastorka byla v místnosti jiná osoba.
„Co tu děláte?“ Ihned si uvědomil, že v kanceláři nemá co dělat.

Plavovlasá boubelatější dívka se v šoku otočila a téměř zatajila dech. Očima začala koulet a jevila se skoro jako dítě, které rodiče načapali, když si hraje se sirkami.

Samozřejmě. Lina Roseová byla ministrova sekretářka. Vždy se jevila nervózně a rozpačitě. Byla to přesně jedna z těch šedých myšek, které jsou nerady středem pozornosti a kterým by neuškodilo pár lekcí sebejistoty a sebevědomí.
Dracovi nikdy nepřišla ničím zajímavá, ba naopak, téměř jí až pohrdal. Byla přímo ztělesněním jeho opaku. Nijak přitažlivá. Blonďaté vlasy měla nepravidelně zvlněné a spadaly jí přes ramena. Nos měla poněkud křivý, obočí srostlé, baculatější tváře a podle Dracova sarkastického mínění byla asi metrická. Asymetrická? Asi metr vysoká a asi metr široká. Nebylo na ní nic, co by oko muže zaujalo.
Ani její vystupování.
Pokaždé něco zbabrala. Když šla po chodbách ministerstva, lejstra a složky jí padaly z rukou na zem, pletla jména a zaměření pracovníků ministerstva, mluvila tiše a bázlivě. Byla zaražená a nekomunikativní. Nechápal, proč si ji ministr ještě nadále v této funkci vydržoval. On by ji dal z místa vyhazov na hodinu.

Takže nečekal, že mu na otázku hned odpoví. Ale to neměnilo nic na faktu, že byla samotná v kanceláři ministra kouzel, zatímco on si někde pobíhal. Že by její funkce spadala až do takto vysokých sfér, že je jí povoleno přehrabovat se ve věcech samotné hlavy kouzelnického světa?
„Na něco jsem se ptal,“ zopakoval tvrdě a propíchl ji očima ledovýma jako kráter v Pacifiku.
„Promiňte…já,“ zašveholila stydlivě, „jsem měla panu šéfovi dát jen něco na stůl až to přijde. Ráno mi říkal, že se vrátí později a že mu to tu mám nechat.“
Draco si všiml malého balíčku zabaleného v novinovém papíru, který nyní ležel na zádi stolu.
„A kdy se vrátí?“ Jeho hlas však nepozbyl na té malfoyovské krutosti a dál nebohou dívku mučil svým pohrdavým zrakem.
„Jestli mu chcete něco důležitého, mohu mu poslat oběžník nebo mu tady můžete nechat vzkaz, ale pan ministr se vrátí až pozdě večer, je na kouzelnickém francouzském velvyslanectví kvůli transportu nějakých nových košťat pro letošní sezónu a vyjednání mistrovství světa ve famfrpálu.“
„To bylo opravdu vyčerpávající, čeho z otázky: kdy se vrátí, jste nerozuměla? Stačilo říct večer. Nic víc jsem po vás nechtěl a už vůbec jsem nechtěl vědět, kde Pastorek je, mě jeho denní režim nezajímá.“
„Promiňte, pane Malfoyi!“
„Pro příště odpovídejte na zadané otázky, přímo. Nikdo není zvědavý na takové kecy, sbohem,“ otráveně se od ní otočil a odešel zase na chodbu. Tentokrát s jasným plánem. Vezme si svou práci domů. Nehodlá tu několik hodin sedět zaraženě za stolečkem a přemýšlet nad tím, proč Evansová nepřišla do práce.

Pokud se mu bude chtít pracovat a nebude se mít čím zabavit, přečte si zbývající zprávy, co získali na té mudlovské stanici.


***



„Asi bych ti měla něco vysvětlit…“ polkla nervózně Harriet. „Pojď se na to posadit, Remusi.“
„Promiňte,“ ohradil se zvědavě muž, jehož vlasy za ta léta ještě více zšedivěly. Podíval se na ni těma oříškově vědoucíma očima a nechal nabídku k usazení vyplynout. „My se známe?“
„Ano, Remusi, známe. Dokonce více než deset let,“ usmála se dívka a znovu ukázala na křeslo v přijímacím salónku, který byl spojený s chodbou a sídlil téměř naproti kuchyně. Tentokrát však Remus nabídku přijal a dychtivě očekával vysvětlení, protože si byl určitě jist, že tuhle ženu vidí poprvé ve svém vlkodlačím životě.

„Dáš si čaj?“ Otázala se ještě dívka ze slušnosti a také proto, že věděla, že Remus byl vždycky na čaje jako dělaný.
„Možná později, ale zprvu bych si dal hlavně jedno čerstvé vysvětlení.“
„Dobrá, tak abych se ti představila. Jsem Harriet Evansová.“
Muž naproti zdvihl ve významném gestu své hnědé obočí a počastoval ji nechápavým pohledem. „Co vím, tak žádnou Harriet neznám a jediná Evansová, kterou jsem znal, byla Lily, Harryho matka.“
„No právě,“ přitakala Harry a znovu se usmála, odhrnujíc si černou ofinu z čela a vystavujíc tak na světlo svou jizvu ve tvaru blesku.

Remus Lupin se zhluboka nadechl, sotva popadaje dech.
„Cože?“
„Budu ti to muset celé vysvětlit, Remusi, jak správně chápeš, jsem Harry,“ počala vysvětlovat celou událost, jak se stala. O tom, jak se pokoušela přijít na to, jak Siria dostat ze spáru kamenného oblouku. O tom, co se odehrálo poté, jak se vzbudila v nemocnici a zjistila, že už jaksi není to, co bývala.
O tom, jak se jí za poslední týdny změnil celý svět a že musela změnit identitu. O tom, jak se to stále snažila umlčet před svými přáteli, dokud nepřijde na to, jak to celé zvrátit. A o tom, jak každý pátek navštěvovala v Bradavicích toho nevrlého, avšak zkušeného, mrzouta Severuse Snapea.
Vylíčila mu každý detail a společně s prosbou, aby nikomu neříkal, co se stalo, protože se už týdny úspěšně vyhýbá všem svým známým a nechtěla, aby se to někdo, kromě těch, kteří už to ví, dozvěděli, protože netoužila po tom, aby ji kvůli tomu litovali nebo se přehnaně snažili vnutit svou pomoc, když stejně nikdo netuší, zda nějaká pomoc existuje.

Remus všechno odkýval a povzbudivě se na Harry usmál.
„Znám Severuse Snapea, možná je ten chlapík podivín, ale on na něco určitě přijde, Harry. Nezdá se, ale je to férový a správný člověk.“
„Vždycky mě udivuje, kde se v tobě bere tolik ohleduplnosti a lichotek, když se mluví právě o Snapeovi. Já si s ním asi nikdy nepadnu do oka a oba dva víme proč, ale on je moje jediná naděje. Ale nechme to být. Teď už všechno víš.“
„Mrzí mě to, čím si procházíš,“ položil vlkodlak svou dlaň na Harrietino rameno a znovu se vřele usmál, až se mu kolem koutků a pod očima vytvořily hluboké vrásky.
„Já vím. Ale teď, proč si přišel?“ Nadhodila Harriet optimistický výraz, zatímco ten Remův naopak zesmutněl. Začal si mnout a třít prsty a dlaně, maje přitom oči sklopené do země tak, aby nemusel pohlédnout do těch zelených duhovek.
Razantně ztišil a zjemněl hlas: „Omlouvám se, že jsem tě tu takto přepadl, netušil jsem, co způsobím. Snad ani v tomto případě už nemá cenu tě žádat o pomoc, bylo by to při nejmenším dost zvláštní a nevhodné.“
„Co to povídáš, Reme, vždycky si věděl, že se na mě můžeš spolehnout. Pomohu, pokud je to v mé moci, o co jde? A žádné vytáčky.“
Plavovlasý muž si Harriet notnou chvilku prohlížel, než mu jeho svízelná situace napověděla, jak na tom momentálně je a že jinou možnost nemá, tudíž nezbývá než nakonec vyjevit svou prosbu nahlas.
„Jde o to, že jsem tě chtěl poprosit, zda bych..no..zda bych u tebe nemohl na nějakou dobu zůstat, než bych si něco levnějšího našel.“
„To víš, že mohl…ale…“
„S Nymfaodorou je konec,“ skočil mu Remus do řeči, protože očekával otázku, kterou se chystala Harry právě vyslovit. „Rozešli jsme se a když to mohu říct, docela po zlém. Dlouho už jsme měli nějaké potíže a pořád jsme dělali, že se nic neděje. Neklapalo nám to, oba dva jsme si hráli na harmonický a spokojený vztah, ale opak byl pravdou. Nemám kam jít a nevěděl jsem, na koho jiného se obrátit než na tebe, Harry.“
„Ale samozřejmě, to je v pořádku. Jasně, že tu můžeš zůstat. Jak dlouho budeš chtít. Budu velice ráda. V poslední době mi tenhle starý dům připadá příliš opuštěný a prázdný. Cítím se tady zkroušeně. Tak jestli chceš, můžeš se sem nastěhovat natrvalo. Tedy, pokud ti další hysterická ženská v domě navíc nebude vadit,“ nadhodila žertem a oba dva se tomu zasmáli.
„Děkuji,“ opáčil se smutkem v hlase muž. „Jsi nejlepší přítel, kterého mám, vlastně,“ zrudnul, „teď přítelkyně. Promiň, budu si na to muset zvyknout.“
„Půjdu uvařit ten čaj.“


***


Ještě dlouho do půlnoci seděl Draco Malfoy ve svém oblíbeném křeslu a obývacím pokoji, v ruce třímal sklenici dobré irské skotské a na klíně mu ležel spis. Stihl už projít všechny složky, které si s Evansovou z té stanice přivezli a pořád mu něco našeptávalo, že má stopu už na dosah. Pořád cítil, jako by mu něco proplouvalo skrze prsty a jako by narážel na nějaký důkaz, který nevědomky přehlížel. Ale ať už ty texty, fotografie, dokumenty, otisky a všechno prošel tisíckrát, stále mu to unikalo. Ale on to cítil. V kostech. Vždycky dal na svůj malfoyovský instinkt.

Odložil dopitou sklenici na stolek a ve stejný moment, kdy se natáhl pro karafu, aby si dolil, se mu všechny dokumenty z klína sesypaly na zem a smíchaly se dohromady.

„U Merlina. K čertu!“ Zaklel a dřepl si na kolena, aby všechno posbíral, přičemž se mu do rukou příhodně dostaly fotografie, které předtím jednotlivě procházel.

Ale teď, když je uviděl pohromadě! Něco mu přišlo na každé z nich povědomé. Jako by něčím byly stejné.
A pak..konečně. Uviděl TO! Všiml si toho. A na jeho bledé tváři se rozlil vítězný úsměv a poté z jeho úst zazněl téměř až válečný rykot.

9. Kapitola || 11. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj